A je to tady!

"Holky, něco vám musím říct, nezlobte se na mě pro to, neberte to osobně, říkám to kvůli vám, abyste si zbytečně nenadělaly problémy... Jste hodný holky, ale to smrkání - tady u nás je to prostě kulturně úplně jinde, tady nemůžete troubit jako zvířátka." Konečně jsme pochopily, proč se na nás celá maršrutka vždycky otáčí a propadá v záchvat smíchu...

A taky jsem včera propadla podežření, že nás tady jedna paní chce provdat. "Děvčonky, dejte si ještě kafíčko, no, tady si vem ještě konfetku, pěkně baštěte (odběhla do obchodu koupit zákusky), vem si, a ještě jeden, já mám syna, on hned příjde, odkaď že to jste, z Německa? Z Česka? No, to je jedno... Krasivie děvčonky, tak on tu hned bude, počkáte, ne?" Vypily jsme kofe, paní nám vyvěštila budoucnost z kávové sedliny, "vidím tady dobrou zprávu do dvou dnů, intimní rozhovor a šťastnou cestu někam daleko". Pak přišel synek z raboty, my jsme byly na odchodu, tak se podíval a zase odkráčel. "Holky, než odjedete, tak se určitě ještě stavte!!"

Yerevan

 Machinarium naživo!!

 Jerevanskej chill

 Masis (slangově Ararat)

 Tašir z okna kuchyně

 takovouhle mají v Taširu díru ze světa

tomuhle pejskovi jsem dneska koupila snídani

Tašir není jenom pizzerka v centru

Je to taky město nedaleko gruzínských hranic, kam nás náš kamarád Martik vzal na pracovní cestu. Martik je ajťák, takže náš úkol zněl trochu podivně - vytvořit síť pro ctihodnou Sestru Hakintu a jí podrobenej úřad. Dvě Sestry žijou v jednom obřím starým domě, kde se přes den starají o místní děti. Místo vesměs magické, zahrada spíš hororová, sabáky rozzuřený. Ale uvnitř klid a mír a všude Bůh, protože to tak u Sester bývá. Kdo si myslí, že byla na zátěžáku zbytečná ta sekce o připojení k internetu - nebyla! Leč jedniný, co ve mně z té celé přednášky zbylo, byla vzpomínka na speciální kleště. A když je pak Martik vytáhl ze své tašky, tak jsem na sebe byla zase chvilku pyšná. A pak jsem se naučila vyrábět ten kabel celej, tak jsem byla ještě pyšnější. Sestry nás pozvaly na výbornej oběd a pravou francouzskou čokoládu, což bylo něco! Děcka mě rozmetly v pexesu a potom přišlo na řadu koukání na televizi v italštině. No, obraz měly dobrej... Všechno bylo moc hezký, celá posádka z Gyumri dostala růžence na památku, kterej jsem zejména já po cestě zpět využila hned několikrát, protože kombinace arménská silnice - ruská kára je sice jediná možná, ale když za volantem sedí arménskej šofér s cigárem, kterej věří, že je s obrázkem Krista zastrčeným za zrcátkem nesmrtelnej, tak to bývá krutý. Asi jsme trhli rekord na trase Tašir-Gyumri, ale nakonec to dobře dopadlo. Abba a ruský hitovky nás neopustily ani v té nejvypjatější chvíli, takže byl důvod se cítit jako na cestě s Mamkou, Jarkou, Kikou a Prcmenem do Chorvatska, když nám bylo 13.

Protože už pomalu roztává sníh a Gyumri se mění před očima, vypadá všechno daleko jinak. Ženy tančí celý dny s košťatama po ulicích, chlapi řídí jako blázni a troubí jeden na drůhýho, maršrutky jsou pořád stejně napěchovaný, ptáci v Aregaku mají "honeymoon" a moje srdce začíná bít tím vším daleko silněji.

A pro ty, co mě milujou - ti Armnéni mě snad znovu naučí jíst jahody! Už jsem je tady měla asi třikrát a bobly...

Zítra vyrážíme do hlavního. Yerevan style!

Neděle - lepší než Sunday!!

 Aragats

 to jsi jdu takhle úplně normálně parkem...

 

armjanskie chačapuri

hračky z šicí dílny

Milí zlatí...

Poslední dny byly zvláštní a prazvláštní a nebylo moc prostoru
na to podat o sobě nějaké komplexnejší zprávy. Nuže...
Konečně jsme udělaly krok kupředu a začaly se (zatím vlažně)
zajímat o naše ročníkovky, který by měly být jedním z výstupů
naší praxe. Doteď to byla práce záživná, no jinak zvlášť
namáhavá :) Navíc nás s Marťou krapet trápí zdravotní - řekněme
- omezení, takže jsme pořád znavený a věšinu volnýho času
zůtáváme v pelechu. Ale snad už slunce výjde i nad Kavkazem a
bude všechno v richtiku...
Už několik dost dní trávíme jako garde rozličných zdravotních
sester na projektu Home Care. Dneska jsme ale měly velké
zpestření, neb jsme byly na exkurzi v místní caritasácké
poliklinice a v šicí dílně pro ženy. Ačkoli je v Gyumri asi
pět státních nemocnic, tahle je nejnavštěvovanější. Úřední
orgány se tuze diví a prý si kladou otázku, jestli je
takováhle poliklinika vůbec zapotřebí. No, je! V Arménii totiž
neexistuje něco jako zdravotní pojištění (a téměř ani žádný
jiný), takže se každá návštěva lékaře a každý zákrok tvrdě
platí. A na to samozřejmě většina lidí nemá. Takže Bohu díky
za Caritas!! Ať se bavíte s kýmkoli, každej vám řekne to
samý...
Šicí dílna pro týrané ženy byl taky zážitek poměrně nevšední.
Je to středně velkej prostor s mnoha stoly a šicími stroji.
Čekala jsem, že se tady vyrábí něco jako utěrky a háčkovaný
dečky, ale když jsem ty výrobky viděla, zůstala jsem paf! Ženy
tady nedělají jen hračky pro děti a tašky pro jejich mámy, ale
šijou tady úplný garderóby! (jako správný ženský jsme s Marťou
zaletěly do skříní a všechno si jaksepatří prohlídly - brala
bych hned!! Už se těším na 7. duben, kdy budou tyhle švadlenky
pořádat jarmark, to budou žně :)

Víkend nadohled, tak vám pak dám vědět, jak se vyvinul!

Patecni *

gorod, kde my zivjom 

Mother of Armenia

v dalce hranice s Tureckem 

klaster v Marmashen

Kdo má málo, nejvíc daruje. amen :)

"Gyumri je bezpečný město, tady se nemusíš bát v noci chodit sama ulicí." No, já teda nevím, ale zatím to zkoušet nebudeme...Ať je to jak chce, už kvůli vytí místních psích smeček se raděj budeme držet v "teple" našeho prozatimního přístřeší.
Každej den zažíváme spoustu věcí a podnětů, a to je dobře! Přes den navštěvujeme klienty, procházíme ulicema tohohle přiměřeně velkýho města, ochutnáváme, co se dá, hodně bereme a snažíme se dávat, co jen dokážeme. Prozatím to není žáden oheň, ale snad už přihořívá...
Tohle město je něco paradox sám. V době své největší slávy bylo nejspíš hodně bohaté a pompézní. Bohužel jediné, co z té vší krásy zbylo (po zemětřesení), je zející rána v srdci každýho obyvatele. Ať se bavíte s kýmkoli, každej někoho ztratil. Ženu, rodiče, děti, střechu nad hlavou, přátele. A drtivá většina lidí taky naději. Tahle osudová ponurost se táhne tímhle městem už bratru třiadvacet let. Vybírá si daň v podobě různých postižení u dětí, nemocí, depresí... Ale i přes to všechno v sobě mají Arméni oheň. Tanec. Vášeň. Nevím, jak líp to vyjádřit než skrze jejich jazyk. Když vám chce Armén (ne nikdo konkrétní, hahaa:) vyznat lásku, neřekne Miluju Tě, ale řekne Chci umřít kvůli Tobě, Tvojemu tělu, kvůli Tobě jako takové, Mernym džanyd. Když děťour naštve svoje rodiče, neřeknou mu Dostaneš na prdel, ale Ičkheret khanem! Vyškrábu Ti oči! :) K téměř každýmu oslovení připojují Jan, to znamená můj drahý, a to ať už mluví na kohokoli...

Stala se nám parádní příhoda. Pár dní nazpět jsme s naší drahou zdravotní sestrou Arpine šly k jedné klientce, ta ale nebyla doma. Všimla si toho její sousedka a pozvala nás k sobě domů, ať nečekáme venku na mraze. Ugostila nás očeň vkusným kompotem, kávu jsme s díky odmítly, protože už jsme jednu dostaly u moc zajímavýho klienta, vysloužilýho armádníka... A to všechno přesto, že jsme pro ni byly jen tři cizí bosorky. Arménie sladkotrpká...

Posílám pusmena každýmu, kdo o něj stojí :)

Armenskej punk

pro pripad, ze by se nekomu styskalo

specialne pro Dialog Crew

Mami, to cigo neni moje! (doufam, ze je to videt)

potrava nejen dusevni

Prozatím poznáváme, snažíme se čmuchat nad hrncem

Čas plyne jako voda a my s Marťou už jsme oslavily naše týdenní výročí. Prožíváme zvláštní chvíle - tříbíme myšlenky, přehazujeme hodnoty, uvědomujeme si spoustu věcí. Výsledky budou, doufám, přínosný, ale ten proces... Trochu bolí. Však Vy víte...
Chvílema jsme v Aregaku, tj. centrum pro děti s postižením, chvílema na Home Care, domácí péči. S dětma je to fajn, ale bavte se, když neumíte jazyk. Prozatím volíme spíš neverbální komunikaci, ale jak který dítko s náma má tu trpělovost. Já se teda osobně nedivím, protože já bych to taky nevydržela:) Na HC je to lepší, protože většina babušek a dědušků umí aspoň něco rusky. Nicméně ta zkušenost není úplně zadarmo...
Hodně přemýšlím o sociální práci jako takové. A taky o tom, jak moc je důležitý pobírat co nejširší kontext, než se člověk do něčeho pustí. No, ono to asi platí pro všechno, nejenom pro sociální práci...
Dneska jsme byli ve Vanadzoru, což je další město, kterýmu zemětřesení změnilo tvář. Tak to vypadá, že se tam pozdej nějakej ten den zdržíme. Ale teď ještě ne, musíme si dosytosti užít obrovských kalužin a kouřících řidičů maršrutek, místního trhu a všeho, co se dá v Gyumri vidět, cítit a zažít. See you!!