Protože nesnáším hnípání a protože bylo moc krásně, vyrazily jsme s Marťou na výlet. Asi před dvěma týdny mi jedna paní na autobusáku řekla, že maršrutka do Shirakavanu odjíždí přesně v 11:30, tak jsme ráno vstaly, posnídaly a vyrazily směr centr. Na nádraží se ta paní tvářila, že mě nikdy neviděla, ale že ani trochu neví, kdy jede co a kam. Po ťukání asi na troje dveře se nás, jak to tady tak bývá, ujal jeden pán, kterej nám řekl, že teď směr Shirakavan nic nejede, až prej v 1. Půl druhé hodiny k dobru, tak jsme skočily každá kam bylo potřeba (Marťa do banky, já do kostela), pak na kofe a jelo se...
Vystoupily jsme z maršruty plny očekávání (teda aspoň já). Znáte to, když naplánujete trasu a teď se čeká, jak to dopadne, jakej bude terén, kterej jste před tím viděli jen na Google maps, jak asi bude voda v jezeře studená, jestli v něm žije škeble rybničná, kolik racků uvidíme a podobný důležitý věci. Plán byl geniální - vystoupíme v Shirakavanu, pak půjdeme něco málo přes 5 km pěcháro do druhé vesnice - Bayanduru, kde abratno chytneme maršrutku, a když všechno pošlape, jak má, dáme si v místním mini obchodě ještě nanuka...
Cestu k jezeru jsme našly snadno, to se ani minout nedalo. Zelenočervrená strážní věž sice taky nešla přehlídnout, ale když jsem na vojáka v ní sedícího zamávala a on mi mávnutím odpověděl, neviděla jsem důvod se ničeho obávat. Marťa vytáhla červený máčka, sedly jsme na vyhřátej kámen a taneční myšlenky o dálavách a touhách mohly propuknout... Nemohly. Najednou "Zdravstvujtě děvočky, váše pasporty!" Byli dva, jeden mladej hezkej, druhej starej a normální, nebyl důvod jim je nedat. "Fotografírovať ně náda." A já "kak ně náda, ně náda, nět prablema" (ruská čeština mi jde výborně). Je to jasný. Ne, že bysme nevěděly, že je to jezero státní přísně jako ostříž střežená hranice s Tureckem, ale na Google to vypadalo, že vede někde uprostřed vodní plochy. Pak saldáti odkráčeli. A místo hejna racků, kterým bych hodila i poslední kus chleba, se na nás slítlo hejno místních chlapů, kteří přinesli pivka a "davajtě paznakomimsja". A začal Mekbet - jsme katoličky, přijely jsme do Caritas, alkohol nepijeme, budeme se vdávat (ani jsem nevěřila, že tuhle neprůstřelnou lež budu muset v Arménii vytasit). Mužové se pořád chtěli seznamovat, ale když jsem asi po páté řekla, že zůstaneme tam, kde jsme, že opravdu pivo nepijeme, že je to fajn a že šašlik snad příště, tak část odkráčela jinam. A zase oficíři, tentokrát ten mladej přivedl dalšího mladýho, zase pasy, všechno si zapsali (mimochodem do deníčku k datu 20. února, nevim proč, když jsme přilítly jednadvacátýho:). Ptala jsem se těch vojáků "a vy Armjani?" ne, Rusové. Začaly se mi v hlavě promítat český předsudky o ruských vojácích a začala jsem bezdůvodně nasazovat... Já prostě nesnáším uniformy (krom hasičských) a to, co přináší - že má přede mnou někdo navrch a že mi to má potřebu demonstrovat. Takže zdvořilostní konverzace byla z mé strany jemně nezdvořilá... Ale ustály to obě strany... Z procházky samozřejmě sešlo, ale my jsme nad břehem jezera Arpacay strávily ve finále příjemnou hodinu a půl s Arturem, kterej pracuje v Rusku, je mu nevím kolik, asi padesát, a kterej by nás strašně rád (ještě se svým pokérovaným kámošem a jejich partou) pozvali příští víkend na výlet do národního parku...
Cestou na maršrutku jsme koupili lavaš, Artur nám ukázal vesnici a popovídal o roztodivným životě v ní.
A z toho jezera jsme viděly jen malinkej kousíček, protože jsme ani nemohly jít dolů k těm ostnatým plotům. Ale zážitek to byl fakt nevšední! Ještě jsem se pak ptala Artura, jestli mu to nevadí, že jsou v jeho zemi ruští vojáci. "A proč by mělo? Oni hlídají a já můžu klidně spát." A ty tanky na břehu jak z blbýho filmu - no nevím, jak klidně bych spala já...
Proč v jednom kuse myslím na Karabach???
jezero Arpacay z maršrutky
maršrutka
