sobota 26. května 2012

Sakartvelo/Gruzie/Georgia

 
krásno v Batumi 

 krásky v Batumi

 krásný v Batumi

 cestou do Svanetie





 Mestie 



 svanská svatba

 Kajáčkova nová rodina



 Holy Trinity Cathedral, Tbilisi



 umělecká sekce tržáku v Tbilisi




Finis coronat opus, fakt že jo! Naše cesta za holkama do Gruzie byla naprosto strhující a do jisté míry z určité šedosti vytrhující. Překročily jsme hranici - hranici zemí, hranici možností, hranici kil v batohu, hranici únosnosti, hranici mnoha věcí. A nakonec jsme přejely další hranici. Teda vlastně přeletěly. Teda vlastně hned několik. A doma pršelo...

čtvrtek 17. května 2012

Na bilancování ještě není hladina moře dostatečně klidná, tak prozatím jen dvě fotky o tom, jak jsme se loučily s Arménií. Je to asi tři týdny a mně to připadá jako před rokem...



pátek 27. dubna 2012

*noční špekulování

Ještě mě napadlo, že Vám šupnu odkaz na jeden dokument. Je o jedné paní, která je vnučkou oběti tureckých zvrhlostní z let okolo roku 1915. Myslím, že je docela dobrý... 
Tohle téma je tady fakt hrozně živé. Zvenku to vypadá jenom jako jedna kapitola učebnice dějepisu, ale vězte, že to tak není. Tak třeba moje moc milovaná kamarádka Asia takhle přišla o praprababičku.


*a taky jsme započaly proces loučení. Myslím, že Michal David věděl dobře, proč napsal tu písničku. Někam přijedete, nikoho neznáte, jste jako malý kuřata, dva a půl měsíce budujete a budujete, vybudovaný patřičně užíváte a nakonec sbalit kufr a v nejlepším domů. A tak to má být!! Jen ten proces nasednutí do vlaku bude asi bolet...

čtvrtek 26. dubna 2012

24. duben a všechno, co se k němu váže

Jako každej rok, i letos se děly velký věci. 23. večer a 24. dubna si celá (ale opravdicky celá) Arménie připomíná jednu z nejhorších dějinných událostí, genocidu z roku 1915. V tomhle roce (ale taky před ním) Turci zmasakrovali, ztýrali a nejhnusnějšími způsoby zavraždili 1,5 milionu Arménů a zabrali většinu jejich území. "Venu jan, dřív byla Arménie velká od jednoho moře k druhýmu. A teď?!" Teď je malá, se špatnými vztahy se dvěma (ze čtyř) sousedy, chudá a zubožená. Ale pořád hrdá a živoucí!
23. dubna večer jsme se účastnily pochodu na uctění památky obětí, která byla vlastně něco jako demonstrace. Pálily se vlajky, pěly se národní písně a pokřikovaly se hesla. Nejdřív jsem z toho všeho byla zmatená a nesvá, ale když jsem se potom přidala k charitním dobrovolníkům a jela do Yerevanu položit obří věnec na Dzidzernagapert (veliký monument čnící nad městem) a tam viděla ty statisíce lidí, tak mi došlo, že to není minulost. Je to něco, co v lidech prostě je a dlouho bude...
Arménské vztahy s Tureckem - to je něco jinýho než náš pohled na Německo; Německo bylo souzeno a odsouzeno a nikdo (krom pár dementních nácků) o holocaustu nepochybuje. O arménské genocidě Turecko tvrdí, že to vlastně genocida nebyla, prý jen "obyčejná" válka. Takovýhle tvrzení se nedá odpustit...

*Ptala jsem se několika lidí, proč zrovna 24., prostě se to tak ustanovilo.

 památník nedaleko vesnice Jajur






 Dzidzernagapert




neděle 22. dubna 2012

Lake Sevan / Gegharkunik Marz

Vážení a milí, tak se nám to konečně povedlo. S Marťou jsme strávily půl soboty a půl neděle na místě, který je chloubou celé země, u jezera Sevan. Cesta tam byla vypjatá, řidič maršrutky opravdickej blázen a nebyly jsme si jistý co, jak a za kolik, ale nakonec to bylo lepší, než jsme původně plánovaly (resp.neplánovaly).
V Gavaru jsme se setkaly se zaměstnanci charity, s parádním Arou, kterej se nás ujal, jako bysme byly jeho vlastní, s jeho dcerou a s Dianou, která se narodila v Rize, ale je to Arménka jako poleno. A na další den taky s Andranikem, kterej nám nalil do žil přesně to, co nám (nebo teda aspoň mně) tam pár dní dost chybělo. Šlo o jedno z těch setkání, který trvají všehovšudy hodinu, ale zůstanou ve vás hodně dlouho.
Původně jsme chtěly jet do vesnice Chkalovka a do Sevanu dojít pěcháro, ale nakonec jsme jely do města Sevan busem, kde jsme natrefily na místního devatenáctiletýho borce, kterej byl tak hodnej, že nás vzal po městě a taky k jezeru. Arméni jsou "gasti-prijemnej" národ. Akorát někteří mužové až moc, tak se musí vybírat pečlivě. A tenhleten Telman byl tak akorát, tak jsme s ním strávily dobrý dvě hodiny.
A taky se pomalu ale jistě proměňujeme v rodilý Arménky, protože kdybyste viděli, jak brilantně jsme stoply autobus v Yerevanu, tak byste nás asi nepoznali. No, nejspíš je na čase změnit lokál... Ale budeme to zase my?? Jasně, pozměněný, ale MY.

***a něco pro motoristy***
Poprvé - a kak žal naposled - jsme jely po arménské hájuej. Na malej moment jsem pojala přesvědčení, že se tady fakt jezdí regulérně v levým pruhu a že předjíždění zprava je naprosto legální...



Hayrivank

 
 
 Noratus







pátek 20. dubna 2012

Fotky jak se patří

 pučeníčko pučení

 takhle to vypadá, když jdu večer z venku

 a takhle to vypadá, když je bouřka



 Vahagni, kde to je vůbec nejlepší z celé Arménie



Tashir letos podruhé, ale zase boží!

sobota 14. dubna 2012

Ozbrojený složky - kupředu!


Protože nesnáším hnípání a protože bylo moc krásně, vyrazily jsme s Marťou na výlet. Asi před dvěma týdny mi jedna paní na autobusáku řekla, že maršrutka do Shirakavanu odjíždí přesně v 11:30, tak jsme ráno vstaly, posnídaly a vyrazily směr centr. Na nádraží se ta paní tvářila, že mě nikdy neviděla, ale že ani trochu neví, kdy jede co a kam. Po ťukání asi na troje dveře se nás, jak to tady tak bývá, ujal jeden pán, kterej nám řekl, že teď směr Shirakavan nic nejede, až prej v 1. Půl druhé hodiny k dobru, tak jsme skočily každá kam bylo potřeba (Marťa do banky, já do kostela), pak na kofe a jelo se...
Vystoupily jsme z maršruty plny očekávání (teda aspoň já). Znáte to, když naplánujete trasu a teď se čeká, jak to dopadne, jakej bude terén, kterej jste před tím viděli jen na Google maps, jak asi bude voda v jezeře studená, jestli v něm žije škeble rybničná, kolik racků uvidíme a podobný důležitý věci. Plán byl geniální - vystoupíme v Shirakavanu, pak půjdeme něco málo přes 5 km pěcháro do druhé vesnice - Bayanduru, kde abratno chytneme maršrutku, a když všechno pošlape, jak má, dáme si v místním mini obchodě ještě nanuka...
Cestu k jezeru jsme našly snadno, to se ani minout nedalo. Zelenočervrená strážní věž sice taky nešla přehlídnout, ale když jsem na vojáka v ní sedícího zamávala a on mi mávnutím odpověděl, neviděla jsem důvod se ničeho obávat. Marťa vytáhla červený máčka, sedly jsme na vyhřátej kámen a taneční myšlenky o dálavách a touhách mohly propuknout... Nemohly. Najednou "Zdravstvujtě děvočky, váše pasporty!" Byli dva, jeden mladej hezkej, druhej starej a normální, nebyl důvod jim je nedat. "Fotografírovať ně náda." A já "kak ně náda, ně náda, nět prablema" (ruská čeština mi jde výborně). Je to jasný. Ne, že bysme nevěděly, že je to jezero státní přísně jako ostříž střežená hranice s Tureckem, ale na Google to vypadalo, že vede někde uprostřed vodní plochy. Pak saldáti odkráčeli. A místo hejna racků, kterým bych hodila i poslední kus chleba, se na nás slítlo hejno místních chlapů, kteří přinesli pivka a "davajtě paznakomimsja". A začal Mekbet - jsme katoličky, přijely jsme do Caritas, alkohol nepijeme, budeme se vdávat (ani jsem nevěřila, že tuhle neprůstřelnou lež budu muset v Arménii vytasit). Mužové se pořád chtěli seznamovat, ale když jsem asi po páté řekla, že zůstaneme tam, kde jsme, že opravdu pivo nepijeme, že je to fajn a že šašlik snad příště, tak část odkráčela jinam. A zase oficíři, tentokrát ten mladej přivedl dalšího mladýho, zase pasy, všechno si zapsali (mimochodem do deníčku k datu 20. února, nevim proč, když jsme přilítly jednadvacátýho:). Ptala jsem se těch vojáků "a vy Armjani?" ne, Rusové. Začaly se mi v hlavě promítat český předsudky o ruských vojácích a začala jsem bezdůvodně nasazovat... Já prostě nesnáším uniformy (krom hasičských) a to, co přináší - že má přede mnou někdo navrch a že mi to má potřebu demonstrovat. Takže zdvořilostní konverzace byla z mé strany jemně nezdvořilá... Ale ustály to obě strany... Z procházky samozřejmě sešlo, ale my jsme nad břehem jezera Arpacay strávily ve finále příjemnou hodinu a půl s Arturem, kterej pracuje v Rusku, je mu nevím kolik, asi padesát, a kterej by nás strašně rád (ještě se svým pokérovaným kámošem a jejich partou) pozvali příští víkend na výlet do národního parku...
Cestou na maršrutku jsme koupili lavaš, Artur nám ukázal vesnici a popovídal o roztodivným životě v ní.
A z toho jezera jsme viděly jen malinkej kousíček, protože jsme ani nemohly jít dolů k těm ostnatým plotům. Ale zážitek to byl fakt nevšední! Ještě jsem se pak ptala Artura, jestli mu to nevadí, že jsou v jeho zemi ruští vojáci. "A proč by mělo? Oni hlídají a já můžu klidně spát." A ty tanky na břehu jak z blbýho filmu - no nevím, jak klidně bych spala já...

Proč v jednom kuse myslím na Karabach???




jezero Arpacay z maršrutky

maršrutka